Každý člověk si své jméno nese po celý život. Všechna jména mají svůj původ. Existují desítky knih s výkladem významu jmen, popisem, jak vznikala. Vážou se k nim dokonce i teorie, které připisují ke všem jménům určité vlastnosti.

Když nás naši blízcí oslovují, užívají různé tvary jmen. Okolí by nás mělo oslovovat tak, jak je nám to příjemné. Projevujeme tím druhým úctu. V našem oslovení se odráží náš postoj k ostatním.

Jsme si významu našich jmen vědomi. Ve výtvarné výchově jsme si svými jmény pohráli. Napsali jsme si je větším psacím písmem, provedli jsme osově souměrnou kopii písmen. Pak jsme se pozorně dívali a snažili jsme se ve tvarech písmen vidět postavy – barevně jsme si nakreslili naše jedinečné příšerky.

Kresba podpořila fantazii dětí, rozvinula jejich představivost. Dvěma dětem se podařilo práci natolik důmyslně promyslet, že do jedné postavy ukryly dvě různé bytosti. Záleží jen na tom, jak si kresbu před sebe položíme.

Kresba všechny velmi bavila. Vyzkoušejte si hrátky se jmény také. Vaše jména si jistě zaslouží stejnou pozornost. Vzniknou vám v krátkém čase jedinečné kresby, určitě se u kresby příjemně odreagujete a pobavíte.

Mgr. Jarmila Loudová a žáci 4. A

Eskymáci, ti se mají,

s tučňáky si povídají.

Žijí v ledové pustině,

s přírodou v souladu jedině.

Jejich život v dálce láká

každého malého poškoláka.

Vydejte se s námi do království ledu,

nebojte se, nehledejte v jejich světě žádnou vědu.

Tentokrát jsme se ve výtvarné výchově vydali až do Severní Ameriky, kde žijí domorodí obyvatelé – Inuité, známí pod názvem Eskymáci. Ve stručnosti jsme se seznámili s jejich životem.

S Eskymáky bylo veselo, malování nebylo obtížné. Při malbě jsme si uvědomili, jak lze rozpoznat rozdílné znaky jednotlivých ras   i z obličeje. Hlavičky Inuitů jsme umístili do velkého iglú.

Výzdoba chodby na nás nyní dýchá ještě více zimní ledovou atmosférou. Jsme rádi, že jsme se konečně dočkali alespoň trošku zimy i v naší zemi.

                                                                        Za kolektiv žáků 4. A Mgr. Jarmila Loudová

Cyklus „Fantastické bytosti“ jsme završili v předvánočním čase tématem, které opět odkazuje ke středověku: tentokrát to byly bytosti nadpřirozené, a sice „Andělé“.
Jejich vyobrazení se v průběhu staletí proměňovalo – od postav v dlouhých halenách s obrovskými barevnými křídly přes bílé figury s křídly bílými jako labutě až po typ renesančně barokních „amorků“ či „puttiů“ – malých buclatých dětí s drobnými křidélky na zádech.
Vize nebo představa anděla se však může u každého lišit – pro někoho je nezbytné, aby byl anděl podobný člověku, pro jiného je andělem třeba jakési tajemné světlo či energie. A také vyobrazení tomu odpovídá. A tak vznikla série kreseb andělů – vznešených, zářících, nevinných, rošťáckých, dobrotivých, bojovných i obdarovávajících, kteří se vynořují z temné noci, aby nás ochránili či potěšili.

S fantastickými bytostmi jsme pokračovali v podobě tématu bájných zvířat, jako byli draci a gryfoni ve středověku. Všímali jsme si jejich vyobrazení na středověkých reliéfech např. na hlavicích románských sloupů, četli jsme si úryvky z legend spojených s draky, jako byl třeba drak z Trutnova nebo i drak brněnský, legenda o sv. Jiří a drakovi nebo legendy, které pronikly do pohádek, např. o princi Bajajovi (přečetli jsme si krátkou ukázku z pohádky Boženy Němcové a shlédli úryvek z filmové pohádky). Dozvěděli jsme se, že draci mohli být jedno-, ale i vícehlaví, měli křídla a vypadali trochu jako pravěcí ještěři.
Na základě toho všeho pak žáci vyobrazili „svého“ draka technikou malby temperami a trochu se přitom seznámili i s teorií působení barev (teplé, studené) a jejich kontrastů.

Ve výtvarné výchově v 7. ročníku jsme zpracovávali téma fantastických či bájných bytostí, a sice s ohledem na probíranou kapitolu z dějin umění věnovanou středověku. Z této doby pocházejí různé záznamy o bytostech či zvířatech (např. takzvané bestiáře), která pravděpodobně nikdy neexistovala, ale lidé zprávám o jejich výskytu tehdy věřili a často jim přisuzovali nadpřirozené schopnosti.
V hodinách výtvarky jsme začali od zvířat, která jsou pro nás sice exotická, ale můžeme je znát ze zoologických zahrad, a zahráli jsme si na zaměstnance zoo, kteří pomíchali obrázky různých živočichů. Vznikly tak mapy zoo, kdy k popleteným vyobrazením žáci přpojili i „popletené“ popisky. To vše pak ve skupinkách propojili s mapou, a nakonec celé zoo přidali i zvláštní pojmenování.

Pěkné podzimní dny jsme s žáky 6.A strávili v hodinách výtvarky na školní zahradě: žáci pozorovali stromy bez listí či barvy spadaného listí na zemi – oba motivy spojili v jeden výtvarný celek akvarelu a perokresby.
Posbírané přírodniny (šišky, listy, větvičky, stébla rostlin) pak posloužily svými otisky při tvorbě keramického reliéfu – misky nebo tácku.
A nakonec jsme stromům na dobrou noc před zimním spánkem vytvořili lapače snů.

K tradici Vánoc patří neodmyslitelně vánoční stromeček. Zdobení stromečku je  obyčej, který pochází z Německa. Nejstarší zmínka o ozdobeném stromečku pochází z roku 1570. Teprve v polovině 17. století se vánoční stromky začaly častěji objevovat i v soukromých domech lidí.

Z Německa se tento zvyk rozšířil v 19. století po Evropě. Větší tradici měl ve městech. V Čechách se ozdobený stromek poprvé objevil v domě ředitele Stavovského divadla v Praze. Ve své vile takto překvapil své přátele roku 1812. První svíčky se na stromečku však rozsvítily až mnohem později – roku 1860. Pomalu se tradice zdobení stromečku šířila i na venkově. Dnes je stromeček v různých podobách ve všech domácnostech.

My jsme si nazdobili vánoční stromek v naší třídě týden před počátkem adventu. Připomíná nám blížící se Vánoce a chceme si ho patřičně užít. Díky tomu, že je umělý, můžeme ho mít s tak velkým předstihem.

Každé ráno si rozsvítíme svíčky, pouštíme si české koledy a v mírném  přítmí se snažíme alespoň chvíli rozjímat a relaxovat.

Ve výtvarné výchově jsme vánoční stromky malovali. Zasadili jsme je do kontrastního černého pozadí. Který by se vám nejvíce líbil, posuďte sami na fotografiích.

                                                                                                          Mgr. Jarmila Loudová