Portrét – to není umění dokonalého zobrazení obličeje, ale umění vystihnout podstatu, charakter či typický znak portrétovaného člověka.
S portrétem se žáci 8. ročníku potýkali celý leden, a sice různými způsoby.
Jednotlivé části obličeje zvětšovali podle kousků fotografie a pak z nich sestavovali „velké identikity“ jako skládačku.
Formou koláže z barevných papírů podle pop artových portrétů amerického výtvarníka Andyho Warhola a podle pravidel použití barev v systému RGB či CMYK v tisku pokoušeli se vystihnout charakteristické rysy svých spolužáků.
A také svého spolužáka portrétovali klasicky, kresbou tužkou. Učili se vizovat, stínovat, modelovat kresbou, ale přitom postihnout i jemné detaily, typické pro toho či onoho žáka. Hotovému portrétu pak přiřadili barevný odstín pozadí, podle toho, jak na ně daný člověk působí – jako inspirace k tomu, co mohou barvy napovědět o povaze člověka, nám posloužil film Vojtěcha Jasného AŽ přijde kocour.

Inspirováni starověkými tajemnými obrazci v peruánské oblasti Nazca, o kterých se dodnes spekuluje, proč vznikly a jak byly zhotoveny, vydali jsem se s devátými třídami v hodinách výtvarné výchovy na volné prostranství na okraji Ivančic, abychom vytvořili sdělení pro jiné civilizace ve vesmíru. Skupiny žáků si zvolily obrazec a „vyšlapaly“ ho do vrstvy umrzlého sněhu.
Vznikly tak jakési velké land-artové obrazce – poselství.
Fotografie zachycují nejen výsledné práce, ale celý průběh akce.

V téměř celém prvním pololetí jsme se ve výtvarce s žáky 8. ročníku společně vypravili na cesty. Cestovali jsme po zeměkouli i v čase, inspirováni českým cestovatelem Alberto Vojtěchem Fričem i událostmi naší současnosti.
Nejprve jsme si plánovali cestu nad mapami různých světadílů a promítli na ně siluety postav – cestovatelů: někteří se nad světem vznášeli v tiché meditaci, jiní společně o cestě diskutovali, další světem proplouvali, jiní se pouštěli do cestování „po hlavě“. Na staré vyřazené mapy malovali žáci svoje siluety či jejich části a barevně je charakterizovali.
Jako symbolické vyjádření toho, že člověk zanechává po sobě na světě svou stopu, ať už dobrou nebo špatnou, pozorovali jsme vlastní stíny, které tělo vrhalo ve slunečním svitu na zem. Siluety žáci obkreslovali křídou na zemi a pak zmenšenou verzi zakreslovali tuší na papír.
A pak jsme vyrazili vstříc dobrodružství, jako A.V. Frič, do Jižní Ameriky. A stejně jako on, nechali jsme se fascinovat domorodým dávným uměním. Vzory, ornamenty, barvy, to vše v kombinaci s vnímáním krásy těla. A tehdy jsme využili časového oblouku a připomněli si nedávnou letní olympiádu v Brazílii. Zaměřeni na lidskou postavu v pohybu věnovali jsme se olympijským piktogramům neboli jednoduchým zobrazením symbolizujícím různé sportovní disciplíny. Žáci měli za úkol propojit současný piktogram s ornamenty a barvami jihoamerických indiánů, a tak vznikly série barevných olympijských piktogramů a z nich vycházejících linorytů.
Mezi indiány Jižní Ameriky jsme zůstali i u další práce, která měla připomenout rituální a šamanské obřady. Takovým obřadem v dnešní době může být i tanec. A tak jsme tančili. Ne kolem ohně, ale s hudbou. Postavu v zastavujícím se pohybu žáci zakreslovali rychlými tahy rudkou, v různých fázích.
A pak jsme se zase vrátili do džungle a od celkové postavy jsme se zaměřili na detail, tedy na část figury, hlavu. Seznámili jsme se s další cestovatelskou legendou, kterým byl filozof a antropolog Claude Lévi-Strauss, a prohlédli jsme si jeho záznamy-kresby obličejových vzorů tetování jihoamerických indiánů. Žáci pak zkusili navrhnout ornamentální zdobení obličeje, ve zvětšené podobě na formát A2.
Nakonec jsme celou sérii prací vystavili u příležitosti Dne otevřených dveří naší školy a přitom vyzvali příchozí návštěvníky, aby se zapojili do našeho projektu: na volné archy papíru mohli namalovat svůj kousek džungle. Malí i velcí malovali různé motivy – palmy, zvířata, ptáky, slunce, každý podle svých představ a možností. Z množsvtí motivů jsme pak poskládali džungli jako „puzzle“.

Klíč jako obyčejný kousek kovu i klíč jako symbol provázel žáky 9. ročníku ve výtvarné výchově v uplynulých dvou měsících. Nejprve zkoumali vlastní klíče a jejich tvar, který zvětšili na čtvercový formát jako to dokáže funkce zoom na fotoaparátu, ale místo focení použili kresbu tužkou. Pak si zahráli na sběratele klíčů a vytvářeli „sbírku“ klíčů nejrůznějších typů a tvarů z kartónu.
V další fázi práce jsme se zaměřili na klíč jako symbol – klíč k tajemství, klíč k srdci, klíč k lásce, klíč ke třinácté komnatě, ke štěstí… Design klíče měl odpovídat jeho určení a návrh byl pak realizován v keramické hlíně.
Nakonec téma klíče posloužilo i jako námět na novoroční přání – PF – klíč do nového roku.
Tak tedy šťastný nový rok 2017!

Proč lidé staví vysoké domy, věže, rozhledny? K čemu takové stavby slouží? A mají jenom sloužit? Jaká je jejich estetická hodnota? Jak korespondují s prostorem a účelem? Tyto a další podobné otázky jsme si kladli v hodinách výtvarky v 9. ročníku, klíč k odpovědím jsme hledlai v různých obdobích lidské historie a příkladech jako je např. legendární Babylónská věž, bájný maják na ostrově Faru, věže gotických katedrál, citadely středověkých hradů, věže hodinové, Eiffelovka či rozhledna na Petříně, indrustiální věže hutí a strojíren, věže televizní i věže-vysílače, mrakodrapy ve velkoměstech…
Pak jsme vyrazili k nejbližší rozhledně, a sice k rozhledně Alfonse Muchy stojící na skále nad řekou Jihlavou. Tam jsme vystoupali a shlédli jsme na město a okolní krajinu z výšky. Žáci zkusili zaznamenat tento pohled jako barevné dojmy.
Ve škole potom tvořili návrhy věží a rozhleden technikou koláže ze starých střihových papírů a dokreslovali k nim detaily.
Nakonec jsme řadu prací uzavřeli asambláží – vznikly bláznivé obrazy-objekty z nejrůznějších nashromážděných materiálů a starých, již bezúčelných předmětů, které dostaly novou roli: staré hřebíky, provazy, kousky plechu, staré hodinky a hodiny, polystyrenová písmena, dřevěné části staré skládačky a pod. se proměnily v součásti nových „staveb“.