Vesmír neboli kosmos je všechno kolem nás. Jeho stáří přesahuje 13 miliard let. Vědci tvrdí, že je nekonečný. Září v něm miliardy hvězd. Lidé se ho snaží poznat blíže. Neustále rozvíjíme technologie bádání. Sestrojujeme dokonalejší obří dalekohledy, radioteleskopy a další řadu přístrojů, které jsou umístěny na družicích, kosmických lodích a stanicích. Základní poznatky o naší sluneční soustavě, planetách, hvězdách jsou také zařazeny do učiva přírodovědy. Lety do vesmíru jsou snem nejednoho dítěte, dospělých po celý jejich život.

Cestovat blíže ke hvězdám se podaří však jen jedincům. Rozhodli jsme se, že se vzneseme vzhůru k planetám a hvězdám alespoň prostřednictvím malby. Nejprve jsme si připravili stroje na naši cestu. Raketoplány jsme umístili na pozadí, které by mělo připomínat nekonečný vesmír.

Malba nám zabrala několik hodin výtvarné výchovy, řádně jsme se u ní zapotili.

O to více vnímáme skutečnost, že reálné přípravy trvají desítky let. Budeme někdy opravdu běžně cestovat blíž ke hvězdám? Uvidíme.

Na tuto aktivitu jsme navázali výtvarným zpracováním svých představ o životě ve vesmíru. Motivací nám byla tato krátká báseň:

Včera jsem se ocitl ve vesmíru,

i když to tak bylo jen na papíru.

Zavřeli jsme oči,

svět se s námi rázem točí.

Co každý z nás uviděl?

UFOUNY tvořené z různých těl.

Planeta Země je 3. planetou sluneční soustavy. Je nazývaná modrou planetou. Je jedinečná, neboť je jedinou planetou, na níž byl doposud prokázán  život. Umožňuje to kyslík v atmosféře a kapalná voda. Většinu povrchu Země tvoří voda v oceánech, pevnina zaujímá jen její malou část.

Pokud stojíte rádi pevně nohama na Zemi, na chvíli to změníme. Vydáme se tam, kam zatím nikdo z vědců nedohlédl  – do světa mimozemských civilizací. UFOUNI mohou být vším, co si budeme ve svých představách přát – malí, velcí, tlustí, tencí, chlupatí i hladcí.

Jejich malba byla zábavná, každá namalovaná forma mimozemského života si nese v sobě kousek duše svého autora. Zdalipak se někdo přiblížil opravdové podobě? Nevíme a nevadí nám to.

Představovat si a snít je přece krásné.

                                                                   Mgr. Jarmila Loudová

I ve školním životě dochází neustále k novým změnám. Poznáváme nové spolužáky, učitele. Získáváme nové přátele, někdy je bohužel i ztrácíme. Abychom se lépe navzájem poznali, zvolila paní učitelka tentokrát metodu sebevyjádření formou malby.

Na výkres jsme si nejprve napsali své monogramy. Celou plochu výkresu jsme ozdobili prvky, které vystihovaly naše záliby, celou naši osobnost. Promlouvaly za nás i barvy, které na našich pracích převažovaly.

Odhalili jsme tak nenásilnou formou ostatním část svého nitra. Mnozí jsou introvertní a neradi o sobě druhým povídají. Někteří by se rádi o své pocity podělili, ale nenacházejí vhodná slova. Takto dostali příležitost se vyjádřit, aniž by museli komunikovat slovně.

S monogramy jsme si následně pohráli. Dostali jsme nelehký úkol. Ke každému písmenu abecedy jsme tvořili přídavná jména, která vystihují kladné vlastnosti lidí. Nebylo to snadné. U mnohých písmen jsme si nevěděli rady, jak výstižně jedním slovem vlastnost správně pojmenovat. Ke každému písmenu svého jména jsme vymysleli vhodnou kombinaci kladných vlastností, s její pomocí jsme se kamarádům představili. Pro ty, kteří mají tendenci se podceňovat, nebylo snadné dokázat se hlasitě pochválit před ostatními. Jaké kombinace vznikly? Např. M.M. je milá, moudrá, K. Č. je kreativní, čiperná, čilá, T.K. trpělivá, kamarádská, ….

Dnešní doba je hodně uspěchaná a mnohdy nezbývá čas na to, abychom si společně sedli, druhého ocenili. Ačkoli se vám to možná nezdá, je to velmi důležité. Tato aktivita nám dodala pozitivní energii, možná rozvine i nová přátelství.

                                                                              Mgr. Jarmila Loudová a žáci 5.A

Jak vzniká déšť? Čím větší je teplo, tím více vody se vypařuje. Vodní páry stoupají vzhůru, tvoří mraky. V chladnějších výškách se pára srazí v kapky vody. Ty se ve vzduchu neudrží a padají z mraků právě v podobě deště.

I když máme raději slunečné počasí, příroda vodu potřebuje. Déšť zavlaží půdu – lesy, louky, pole, zahrady. Nesmí být ale ani příliš vytrvalý, jinak způsobuje rozvodnění vodních toků, záplavy. Všeho má být tak akorát, i deště.

Aby nás deštivé počasí nezaskočilo, měli bychom být denně vybaveni deštníkem.

Předchůdce deštníku byl vynalezen již před 4 000 léty. Začátkem 16. století se deštník stal populární zvláště v severní Evropě. Dříve ho nosily hlavně ženy, mezi muži ho proslavil až v 18.století perský cestovatel a spisovatel Jonas Hanway.

První evropské deštníky byly vyrobeny ze dřeva, byly potaženy napuštěným plátnem a měly vyřezávané rukojeti z tvrdého dřeva. V roce 1852 vynalezl Samuel Fox ocelovou konstrukci deštníků. Skládací systém se objevil až ve 20.století .

Deštníky se vyrábí v různých barevných provedeních, ochraňují nás před deštěm i padajícím sněhem. Bývají pokryty nepromokavým materiálem tvořeným látkou, či plastovou fólií. Mají držadlo. Pro lepší uskladnění většinou kupujeme deštníky skládací. Jsou skvělými módními doplňky.

Na chvíli jsme si ve výtvarné výchově zahráli na módní návrháře a navrhli jsme si vlastní podobu deštníků – lišili jsme se tvarem, barevným provedením. Deštníky jsme umístili do sítě čtverců. Vždy jsme volili kontrastní barvy, zopakovali jsme si rozdíly mezi studenými a teplými barvami. Pokud byly deštníky v teplých odstínech barev, pak bylo pozadí tvořeno barvami studenými a naopak.

Naše deštníky nás před deštěm sice neochrání, ale potěší nás alespoň na pohled. Zda byste si mezi nimi vybrali svého „kamaráda do deště“, posuďte sami.

                                                                                  Mgr. Jarmila Loudová