„Kdo si hraje, nezlobí.“
A teď spíš: „Kdo si hraje, ten se nenudí“.

Zima je dlouhá, večerní tma přichází brzy, za kamarády nemůžeme. Ale objevili jsme doma spoustu stavebnic a z těch vznikly parádní stavby. Podívejte se, co naše šikovné ruce dokázaly vytvořit.
Taky máte stavebnice, které již dlouho odpočívaly? Tak neváhejte.

„Když jsme měli vánoční prázdniny, tak sníh nenapadl.“
„To je hloupá zima, když se nedá sáňkovat.“
„To bláto mě vůbec nebaví.“
„Vždycky chvilku sněží, zrovna když se učíme.“
„Pořád je chladno, a to nemám rád.“

Tak různě jsme si stěžovali na zimu, která se nám úplně nezamlouvala. Ale pak jsme se rozhodli, že na ní zkusíme hledat i něco krásného a budeme mít oči otevřené a budeme číhat na různé její projevy. A tak jsme si začali všímat namrzlých větví stromů, jinovatky na trávách, tvarů padajících vloček, rampouchů, zasněžené krajiny, zamrzlé kalužiny, stop,….
Vše jsme se snažili zachytit fotografiemi a následně popsat spolužákům.
A tady vám přinášíme výběr těch fotografií, které nám přišly nejkrásnější.

Teď už vidíme, že i zima je přece krásná.

Alfréde???
Jsi to ty?
I ne, Alfréd (náš školní kamarád kostlivec, jak jsme mu říkali) klidně odpočívá ve školním kabinetu a trpělivě čeká, až se zase školou rozlehnou hlasy dětí a on přijde za námi na výuku přírodovědy. Už se na něj těšíme.
Zatím jsme se pokusili vytvořit několik jeho kamarádů, když jsme se učili o lidské kostře. Takže malí Alfrédci???

Daleko na severu je grónská zem,
žije tam Eskymačka s Eskymákem,
my bychom umrzli, jim není zima,
neboť jsou doma a mezi svýma……

….zpívá se v písničce Jaromíra Nohavici, se kterou jsme cestovali do krajiny věčného sněhu a ledu.
My jsme se za krásami polární krajiny vydali nejen v učivu přírodovědy, ale také při výtvarné výchově a v pracovních činnostech.
Dozvěděli jsme se mnoho o tajích této na první pohled pusté krajiny. Žáci zpracovali zajímavé informace o polární krajině na plakátech, v prezentacích i videích.
Jak se nám povedlo dovádění tučňáků na ledových krách a zachycení polární záře můžete vidět sami. Nejeden z nás zatoužil vidět polární záři na vlastní oči, no tak zatím aspoň takto.

Na podzim jsme v přírodovědě narazili na učivo o horninách a nerostech. Na první pohled to mohlo vypadat složitě a nezábavně.
Což tedy takhle podniknout průzkum hlubin země aspoň trošku na vlastní kůži?
Opět jsme propojili přírodovědu s výtvarkou a pracovními činnostmi a dali jsme se s chutí do toho.

Nejdříve jsme zkoumali opravdové kameny z naší školní sbírky a snažili jsme se o nich zjišťovat zajímavé informace – původ, zařazení, barvu, využití, kde jsme je už viděli,….

Pokračovali jsme výpravou do podzemí  do vápencového světa krápníkových jeskyni, při čemž jsme si zavzpomínali na náš výlet ve 3. třídě do Moravského krasu, takže vytvořit podivuhodné jeskyně pro nás byla hračka:

Ve skalách se dají dodnes objevit stopy po pravěkých rostlinách a živočiších. Tyto zkameněliny vyprávějí příběhy z dávné historie a my jsme takové tvořili ze sádry a přírodnin:

Mezi nejkrásnější poklady podzemí patří drahokamy a polodrahokamy. Některé jsme si prohlédli ve skutečnosti a Filip nám dokonce přinesl ukázat malinkatý diamant.
Takto jsme zachytili krystalické struktury kamenů, jak si je představujeme:

A takto vypadaly naše polodrahokamy v řezu:

To nejlepší jsme zažili na konec. Uplácali jsme ve skupinkách sopky a potom jsme je nechali soptit. Tak takhle se dostaly různé horniny na povrch zemský. Paráda….

T-Mobile Olympijského běhu se naše škola i naše třída účastní každý rok. Letos však nemohl proběhnout v tradičním červnovém termínu, ale až v září. Uspořádali jsme si jen jeho malou třídní verzi, ale i tak jsme závodili ze všech sil. Doběhli všichni a těm nejrychlejším děkujeme za napínavý závod.

Babí léto poletuje a do svých sítí chytá poslední krásné podzimní dny. Kéž by takto barevně a slunečně bylo ještě dlouho. Ale ranní chlad nám naznačuje, že již brzy přijde opravdový podzim.
A tak jako pavoučci soukáme sítě a snažíme se zachytit barvy, dary a krásy podzimu na posmutnělejší dny. Příroda nám toho tolik nabízí a my jsme se z jejich tvarů, barev a vůni při tvoření těšili. A také jsme se těšili z toho, že pracujeme spolu, povídáme si spolu a kamarádi nám něco přidrží, půjčí nebo si s námi něco vymění.
A výsledné obrazy už u nás doma na dveřích bytu či na zdi v pokoji těší naše blízké.
Díky podzime.

Doby prvních Přemyslovců u nás jsou zachyceny ve spoustě krásných českých pověstí – O svatém Václavovi, jeho babičce Ludmile a bratru Boleslavovi, O svatém Vojtěchovi a Prokopovi, O Oldřichovi a Boženě, O Břetislavovi a Jitce, …
Pověsti si čteme v knize Martiny Drijverové České pověsti pro malé děti a také v komiksovém zpracování v knize Obrázky z českých dějin a pověstí. Obě knihy nás moc baví a vždy se těšíme na další čtení.
V době prvních Přemyslovců žil kronikář Kosmas, který naše nejstarší pověsti a dějiny zapsal do Kroniky české.

My jsme si také vyzkoušeli, jaké to asi bylo těžké psát knihy nebo je opisovat v klášterech ručně ptačím brkem a inkoustem. Mniši každou stránku nejen napsali, ale i zdobili krásnými okraji a barevnými obrázky (iluminacemi) a první písmeno textu = iniciálu měli vždy velmi ozdobnou. Mohla zachycovat obsah děje nebo osobu, o které se píše.

Část takové kroniky jsme vytvořili a tady je:

V době prvních Přemyslovců jsme také zkoumali první kamenné stavby stavěné v románském slohu. Stavěli se tenkrát rotundy a basiliky a my jsme si každý takovou rotundu postavili. Doufáme, že až bude teplejší počasí, tak se vypravíme k nedaleké rotundě sv. Petra a Pavla v Řeznovicích.

V 5. století na naše území přicházeli první slovanské kmeny.  V 7. století je Sámo sjednotil a vytvořil Sámův kmenový svaz.
Slované byli již velmi šikovní – pásli svá stáda, obdělávali políčka, stavěli si lepší domy (polozemnice), rozvíjela se různá řemesla. Dokázali také tkát látky a z nich si šít oděvy.

My jsme si také vyzkoušeli tkaní a uznali jsme, že museli mít naši předci velkou trpělivost. My jsme dlouho tkali malou dečku, záložku, oni si dokázali udělat plátno na celý oděv.

Po rozpadu Sámovy říše se po dobu asi 150 let nedochovaly zádné písemné zprávy o našich zemích. A tak si o té době lidé vyprávějí alespoň pověsti. My jsme si je také vyprávěli a rychle zaké zachytili malůvkou do sešitu – O praotci Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, Libuši a jejich věštbách, statečném Bivojovi, o Přemyslu Oráčovi a další.

V 9. století pak na našem území vznikla Velkomoravská říše. Kníže Rastislav k nám pozval Cyrila a Metoděje a ti nám přinesli první slovanské písmo – hlaholici.
Tu jsme prozkoumali, připravili jsme si správný pergamen a ptačím brkem a tuší jsme hlaholicí zapsali své zprávy. I zde se procvičila naše trpělivost, ale výsledek nás všechny moc těšil a ještě dlouho jsme zprávy v hlaholici měli pověšené ve třídě.

Znáte ta super dětská leporela, kde se pod otevíracími okýnky objevují další a další informace, obrázky a zajímavosti? Častokrát to nejsou jen knížky pro malé děti, ale své poučení si v ních nejdou i starší děti i dospělí. Vždyť koho by nelákalo nakouknout na to, co je schované.

My jsme se učili o lese a ve skupinách jsme takováto velkoplošná leporela vytvořili. Ve skupině jsme si rozdělili živočichy a rostliny, o kterých budeme něco zjišťovat. Snažili jsme se mít zástupce od savců, ptáků, hmyzu, dřevin i bylin i dalších skupin. Z různých encyklopedií, internetu a knih o zvířatech jsme vyhledávali co nejvíce zajímavostí, které jsme doplnili obrázkem organismu. Každý si takto připravil alespoň 3 oboustranné karty.

Ve výtvarné výchově jsme pracovali na plakátu lesa, do kterého jsme potom naše kartičky nalepili podle toho, do kterého lesního patra organismus patří.

Na závěr jsme své plakáty s leporelovými okýnky ukázali spolužákům. Moc se nám to vydařilo, všichni se zapojili a jistě si toho o lese i hodně pamatujeme.