Díváme se navzájem sobě do očí a zkoušíme z nich vyčíst, co se za nimi skrývá, co je v nitru člověka, jaký ten druhý je. Je to vůbec možné? Co o nás prozradí oči? Jak se v očích odráží radost či smutek?
Toto téma stálo na začátku série „sebepoznávacích“ prací v hodinách výtvarné výchovy. Pokračováním pak byly možné vnitřní i vnější proměny člověka, a na závěr jsme se zkoušeli podívat „dovnitř“ hlavy a výtvarnými prostředky vyjádřit, co se děje v našem mozku, jak proudí informace a probíhá komunikace.

Žili byli dva kamarádi, Bobeš Svoboda a Josef Váchal. Ten první byl malíř a žil v chatě u Mohelské stepi, v místě zvaném Čertův ocas, ten druhý byl grafik, malíř a spisovatel a za Bobešem Svobodou jezdil na návštěvu. Oba dva fascinovala krajina, ve které žili a kterou také kreslili a malovali.
A tak jsme se s 8. ročníkem ještě na podzim vypravili na Mohelskou step a pohybovali se v místech, kudy chodili a kde malovali oni dva kamarádi, a zároveň jsme po jejich vzoru tvořili kresebné záznamy stepní krajiny nebo jejích detailů.
Podle grafické tvorby Josefa Váchala a jeho dřevorytů krajiny zkusili pak žáci převést kresby do linorytu a vytisknout – vznikla tak série pěkných grafických listů s námětem stepní krajiny.
Josef Váchal byl však také spisovatel a své knihy i sám ilustroval, opět technikou černobílého dřevorytu. Takovým dílem je jeho kniha Krvavý román – podle úryvků z románu a útržků ilustrací, které žáci zvětšovali na velký formát, vznikly až abstraktní malby, které svým barevným laděním doprovázejí kousky příběhů.
Ucelená série těchto prací pod názvem „Útržky krajiny, útržky románu“ byla součástí doprovodné výstavy ke Dni otevřených dveří naší školy.

Jednoho dne, v hodině výtvarky, dostali žáci pokyn, aby si ve skupinkách jen tak mezi sebou povídali, poslouchali hudbu, hráli hry, prostě aby si užívali trochu pohody. Jedinou podmínku měli, a sice, museli pořád kreslit, cokoli – mimovolně, ne řízeně, na velký arch papíru. Jako když telefonujete a druhou rukou kreslíte propiskou cosi na kousek papírku.
Zaměstnali zkrátka mozek řízenou aktivitou a nechali ruku volně kreslit – říkejme tomu „automatická kresba“, tedy tvorba, která vzniká zdánlivě neřízeně.
Vznikly různé „čmáranice“. V nich pak žáci našli zajímavá místa – změtě linií, kousek nápisu a pod. a tento malý kousek zvětšili, tentokrát již cíleně, tedy řízeně, na vělký výkres.
Dokázali jsme si tak, jak funguje součinnost mozku a řízené či neřízené činnosti, jejímž výsledkem mobou být drobná výtvarná dílka. Koneckonců, podobným způsobem vzniká tzv. art brut, neboli syrové, neškolené umění, jehož velkým sběratelem u nás je výtvarník Jan Švankmajer.

Žáci 8. i 9. ročníku se – různými způsoby – zabývali tématem figuratnivního zobrazování.
Deváťáci v duchu surrealistické tvorby formou koláže tvořili záhadné bytosti, inspirováni filmovou a výtvarnou tvorbou Jana Švankmajera.
A osmáci figuru vzali trochu více od základu – začali u lidské kostry a skončili poučením o zobrazování lidské postavy v období baroka, respektive o sochách Matyáše B. Brauna. Siluety jeho soch zkusili napodobit podle siluety vlastních těl, a rozpohybovat je, neboť baroko je právě na pohybu založené. Každou fázi pohybu zachytili zvláštní, barevnou linií, a doplnili nakonec názvem soch tak, jak je pojmenoval i Matyáš Bernard Braun (sochy Ctnosti a neřesti, zámek Kuks ve východních Čechách).

Vánoce jsou nejen časem obdarovávání blízkých nejrůznějšími dary, ale také tak trochu časem zázraků. Každý má v sobě tendenci věřit, že v průběhu Štědrého večera se mohou přihodit, ať už jde o zlaté prasátko tomu, kdo se postí, o lití olova, které předpoví budoucnost, o pouštění skořápek, které ukáží, kam se kdo v nastávajícím roce dostane, anebo o hvězdičku v rozkrojeném jablku.
A právě hvězda na rozkrojeném jablku se stala tématem jedné předvánoční hodiny výtvarné výchovy v 9.A. Nejprve si žáci zkusili nakreslit jablko jako objekt, tužkou vytvořili malou skicu. Potom jsme se pustili do krájení: naštěstí každému se podařilo najít na řezu hvězdu. Tuto vzniklou plochu s motivem hvězdy pak otiskovali na větší formát v různých kompozicích a barevných variacích.

V říjnu a listopadu jsme se ve výtvarce opakovaně vydávali na průzkum školní zahrady: objektem výtvarného zkoumání se staly stromy. Žáci pozorovali struktury stromové kůry a snímali ji frotáží, poté jsme si vyprávěli o tom, zda strom může mít duši, zda cítí, jestli nám může předávat svou sílu. A žáci pak zkoušeli najít duši – či spíše „ducha“ stromu: viděli bychom ji ve zvětšeném detailu struktury? Nebo pod mikroskopem?
Pak jsme se zaměřili na spadané a zbarvené listí stromů – sbírali jsme je a pozorovali a zakreslovali jejich tvar a strukturu. A nakonec se barva podzimního listí „vylila“ do staré knihy, ze dřeva stromu vyrobené. Kruh se uzavřel. Duch stromu žije…

Prvky kubismu, kterými jsme se zabývali v minulých hodinách výtvarné výchovy, jsme v 9. ročníku dále rozvinuli, tentokrát na tématu nábytek a design v duchu kubismu. Žáci měli za úkol navrhnout židli a uplatnit přitom kubistické prvky – tvary krystalu, geometrické tvary, jednoduchost. Návrh pak převáděli do malého modelu z kartonu a kromě designu přitom řešili, s menšími či většími úspěchy, konstrukční záludnosti v podobě spojovacích prvků či stability.