I ve školním životě dochází neustále k novým změnám. Poznáváme nové spolužáky, učitele. Získáváme nové přátele, někdy je bohužel i ztrácíme. Abychom se lépe navzájem poznali, zvolila paní učitelka tentokrát metodu sebevyjádření formou malby.

Na výkres jsme si nejprve napsali své monogramy. Celou plochu výkresu jsme ozdobili prvky, které vystihovaly naše záliby, celou naši osobnost. Promlouvaly za nás i barvy, které na našich pracích převažovaly.

Odhalili jsme tak nenásilnou formou ostatním část svého nitra. Mnozí jsou introvertní a neradi o sobě druhým povídají. Někteří by se rádi o své pocity podělili, ale nenacházejí vhodná slova. Takto dostali příležitost se vyjádřit, aniž by museli komunikovat slovně.

S monogramy jsme si následně pohráli. Dostali jsme nelehký úkol. Ke každému písmenu abecedy jsme tvořili přídavná jména, která vystihují kladné vlastnosti lidí. Nebylo to snadné. U mnohých písmen jsme si nevěděli rady, jak výstižně jedním slovem vlastnost správně pojmenovat. Ke každému písmenu svého jména jsme vymysleli vhodnou kombinaci kladných vlastností, s její pomocí jsme se kamarádům představili. Pro ty, kteří mají tendenci se podceňovat, nebylo snadné dokázat se hlasitě pochválit před ostatními. Jaké kombinace vznikly? Např. M.M. je milá, moudrá, K. Č. je kreativní, čiperná, čilá, T.K. trpělivá, kamarádská, ….

Dnešní doba je hodně uspěchaná a mnohdy nezbývá čas na to, abychom si společně sedli, druhého ocenili. Ačkoli se vám to možná nezdá, je to velmi důležité. Tato aktivita nám dodala pozitivní energii, možná rozvine i nová přátelství.

                                                                              Mgr. Jarmila Loudová a žáci 5.A

Jak vzniká déšť? Čím větší je teplo, tím více vody se vypařuje. Vodní páry stoupají vzhůru, tvoří mraky. V chladnějších výškách se pára srazí v kapky vody. Ty se ve vzduchu neudrží a padají z mraků právě v podobě deště.

I když máme raději slunečné počasí, příroda vodu potřebuje. Déšť zavlaží půdu – lesy, louky, pole, zahrady. Nesmí být ale ani příliš vytrvalý, jinak způsobuje rozvodnění vodních toků, záplavy. Všeho má být tak akorát, i deště.

Aby nás deštivé počasí nezaskočilo, měli bychom být denně vybaveni deštníkem.

Předchůdce deštníku byl vynalezen již před 4 000 léty. Začátkem 16. století se deštník stal populární zvláště v severní Evropě. Dříve ho nosily hlavně ženy, mezi muži ho proslavil až v 18.století perský cestovatel a spisovatel Jonas Hanway.

První evropské deštníky byly vyrobeny ze dřeva, byly potaženy napuštěným plátnem a měly vyřezávané rukojeti z tvrdého dřeva. V roce 1852 vynalezl Samuel Fox ocelovou konstrukci deštníků. Skládací systém se objevil až ve 20.století .

Deštníky se vyrábí v různých barevných provedeních, ochraňují nás před deštěm i padajícím sněhem. Bývají pokryty nepromokavým materiálem tvořeným látkou, či plastovou fólií. Mají držadlo. Pro lepší uskladnění většinou kupujeme deštníky skládací. Jsou skvělými módními doplňky.

Na chvíli jsme si ve výtvarné výchově zahráli na módní návrháře a navrhli jsme si vlastní podobu deštníků – lišili jsme se tvarem, barevným provedením. Deštníky jsme umístili do sítě čtverců. Vždy jsme volili kontrastní barvy, zopakovali jsme si rozdíly mezi studenými a teplými barvami. Pokud byly deštníky v teplých odstínech barev, pak bylo pozadí tvořeno barvami studenými a naopak.

Naše deštníky nás před deštěm sice neochrání, ale potěší nás alespoň na pohled. Zda byste si mezi nimi vybrali svého „kamaráda do deště“, posuďte sami.

                                                                                  Mgr. Jarmila Loudová

Téma krajiny jsme v 8.ročníku uzavřeli malým výtvarným experimentem s kyanotypií, technologicky blízké fotohrafii. Na papír jsme nanesli fotocitlivou vrstvu, na kterou jsme pokládali poloprůsvitné i neprůsvitné přírodní materiály, části fólie s fotografií, textiie a pod. A pak jsme nechali tyto kompozice osvítit slunečním světlem a potom už jsme se jen nechali překvapovat, jak experiment dopadl.
Vznikly rozměrově drobnější, půvabné „modrotiskové“ kompozice „krajiny“ v jejím detailu.

Poslední výtvarné práce v 9.ročníku byly zaměřeny na geometrickou abstrakci. Co to je? No, to smícháte geometrické tvary a barevné zobrazení abstraktních pojmů. Těmi pojmy staly se nálady a pocity a inspirováni díly Vasilije Kandinského vytvořili žáci kombinaci barevného podkladu a kompozice geometrických tvarů. Vznikly tak práce znázorňující například chaos, nervozitu, lásku, smutek či lhostejnost.
Poté jsme se seznámili s tvorbou dalšího výtvarníka, jehož tvorbu také symbolizovaly geometrické tvary – byl to malíř holandského původu, žijící v USA, Piet Mondrian, jenž zjednodušil barevnost svých obrazů na základní barvy, kompoonované v geometrickém stylu, připomíjícím mapu New Yorku, křižovatky, ulice…
Jeho kompozice se staly motivací pro práci s geometrickým členěním barevných ploch a v dalším kroku pro hru s těmito tvary, kdy Mondrianova kompozice byla přetvořena dalšími členěními podle dalších geometrických tvarů a linií.

Ve výtvarné výchově v 8. ročníku jsme se nechali inspirovat impresionistickými malíři 19. století: nejprve dostali žáci kousek barevné fotokopie impresionistického obrazu a v podobném duchu pokračovali malbou temperovými barvami, přičemž respektovali techniku a zásady impresionistické malby – barevné skvrny, vyloučení černé, zachycení prchavého dojmu.
V další hodině jsme toto téma rozšířili o osobní zkušenost malby v plenéru, neboli vzali jsme si barvy, štětce a výkresy do volné přírody k řece na okraji Ivančic a zkusili technikou akvarelu zachytit atmosféru krajiny.

Začalo to zátiším, neboli kresbou uhlem podle modelů. Téma: kuchyně – nádobí, tedy věci, se kterými se denně potkáváme. Použili jsme školní keramické modely, doplněné sem tam kouskem ovoce nebo zeleniny. A zkoušeli jsme perspektivní zobrazování, stínování…
A potom dostali žáci kus keramické hlíny a modelovali vlastní kuchyňskou nádobu podle svého návrhu – misku, hrnek, půllitr, pohár, tácek, talíř, omáčkovník. Po naglazování a vypálení jsme vzali vlastní nádoby i ty školní modelové a vydali jsme se do města uspořádat Velkou hostinu čili happening: využili jsme prostor mezi ZUškou a jazykovkou Eden ve dvorním traktu za náměstím, a tam žáci sehráli stylizované akce napodobující prostřený stůl, zábavu hostů i následky nezřízeného hodování.

Vítr fouká. Vane. Burácí. Má sílu. A tu sílu se člověk naučil krotit, ovládat a využívat. Jak vypadá větrná elektrárna v dnešní době, asi každý ví – větrné sloupy jsou v současnosti rozmístěny v krajině jako ekologický zdroj energie (zda krajinu více hyzdí, nebo ji chrání, to je otázka do jiné diskuze). My jsme se však s žáky zaměřili na historii tohoto fenoménu, kdy se větrná energie používala jako pohon mlecího zařízení. Lidé tehdy stavěli větrné mlýny – budovy s velkými rameny s lopatkami. Také jsme si připomněli symbolický význam úsloví „bojuje s větrnými mlýny“ na příběhu Dona Quijota. Žáci pak kreslili vlastní představy starého větrného mlýna.
V další hodině jsme se zaměřili na hlavní součást větrného mlýna, a sice ramena s lopatkami, a zkusili jsme si vyrobit velký větrník, jehož povrch žáci pojednali ve škále teplých a studených barev. Větrník potom zkoušeli házet z okna, vyhazovat ze země do vzduchu, roztáčet a podobně, a pozorovali dráhu pohybu. Na velký výkres zaznamenávali jednotlivé pokusy lineární kresbou. Do záznamů pak nakonec své větrníky (či to, co z nich po pokusech zbylo) vlepili: tak vznikly zajímavé asambláže v kombinaci s kresbou.
Dále se pak žáci soustředili jen na linii pohybu větrníku. Diskutovali o pohybu v kruhu či po spirále, hledali motiv spirály v příkladech z přírody živé i neživé, a nakonec jsme se zabývali i přeneseným významem spirály pro vysvětlení linie vývoje, života, historie, a v neposlední řadě i vesmíru. Z barevných papírových spirál vytvářeli symbolické kompozice, které následně zkusili nakreslit jako objekt v prostoru.

Trochu nostalgicky ohlédli jsme se za naším výletem do Paříže a připomněli jsme si, že ikonická železná Eiffelova věž slaví letos na jaře své 130. narozeniny. Úctyhodný věk a ještě úctyhodnější příběh jednoho symbolu. Symbolu techniky, pokroku, novátorství, geniality i vytrvalé umíněnosti a nesmrtelnosti. Vzpomněli jsme jejího autora, architekta Gustava Eiffela, a prostřednictvím úryvku z dokumentárního filmu přiblížili jsme si i celou vývojovou linku života jedné z nejslavnějších věží.
Technikou dokreslované koláže ze starých střihových papírů vytvářeli žáci 8. ročníku vlastní plány, jak by mohla ona věž také vypadat, či jakou by ji oni sami navrhli.

Víte, kdo byl Antoine de Saint-Éxupery? Pokud ne, vězte, že to byl francouzský pilot, který rád psal. A jednu ze svých knih věnoval dětem. A nazval ji Malý princ. A do setkání jednoho pilota se záhadným chlapcem v poušti promítl vlastní zážitek a také své představy a touhy.
Malý princ v těle chlapce je návštěvníkem z cizí planety ve vesmíru a v rozhovorech s pilotem, který ztroskotal se svým letadlem uprostřed pouště, svěřuje se mu se svým životem na maličké planetě.
Jedna z kapitol, kterou jsme si přečetli v hodině výtvarky, líčí úsilí Malého prince o pěstování květin na jeho domovské planetce a o semínku růže, které se k němu zatoulalo. Z květiny se stala jeho přítelkyně, vyžadující aůe usilovnou péči a vyznačující se jedinečnou krásou.
Podle tohoto příběhu vytvořili žáci 6. A technikou dokreslovaného monotypu svoji představu, jak by taková dokonalá, jedinečná a vzácná květina, mohla vypadat.
Myslím, že by Malého prince, osamělého a hledajícího přátelství, potěšili.