V rámci učiva přírodovědy nyní poznáváme lidské tělo. Cestu za poznáním člověka jsme začali od vnější stavby těla.

Připomněli jsme si, že v různých částech planety žijí lidé, kteří se liší zejména barvou pleti. Charakteristické znaky jednotlivých ras musíme respektovat, za odlišný vzhled se nesmíme nikomu posmívat. Každého člověka bychom měli posuzovat pouze podle jeho povahových vlastností, charakteru, nikoli podle vzhledu.

V hodině výtvarné výchovy jsme se pokusili na naše učivo navázat. Kreslili jsme lidskou tvář a v dalších hodinách jsme se zaměřili na naše ruce. Zatímco na kresbu tváře jsme využili voskové pastely, ruce jsme kreslili a stínovali pouze tužkou, vyhráli jsme si také s tuší.

Do jaké míry se nám naše práce podařily, posuďte sami na fotografiích našich prací.

                                                                        Mgr. Jarmila Loudová

Po vzoru výtvarníků – surrealistů, kteří svá díla založili na propojení snové reality se skutečností, a inspirováni dílem španělského surrealistického malíře Salvadora Dalího pokusili se žáci 9. ročníku znázornit malbou a koláží z vlastních kreseb scénu ze snu. A tak se mohli potkat v jednom snovém příběhu hroch a židle, žralok a automobil, netopýr a váza s květinami s plyšovým medvědem nebo hodinami. A tak vlastně ilustrovali krédo surrealismu: „Surrealismus je, když se na operačním stole potká šicí stroj s deštníkem…“ A také zachytili bláznivost a neskutečnost toho, co lidský mozek může ve fázi spánku zpracovávat – jsou to naše představy? strachy? vzpomínky? Nebo prostě nesmysly? Kdo ví.

Protože nám už slunce citelně chybělo, vytvořili si žáci v 6. C každý své vlastní z keramické hlíny.
Navíc toto téma bylo nabídnuto návštěvníkům školy, malým i velkým, kteří se přišli podívat k nám na Den otevřených dveří – a byli vyzváni, aby si také vytvořili svoje slunce a naši školu „rozzářili“ červenou a žlutou barvou na velké archy papíru.

Díváme se navzájem sobě do očí a zkoušíme z nich vyčíst, co se za nimi skrývá, co je v nitru člověka, jaký ten druhý je. Je to vůbec možné? Co o nás prozradí oči? Jak se v očích odráží radost či smutek?
Toto téma stálo na začátku série „sebepoznávacích“ prací v hodinách výtvarné výchovy. Pokračováním pak byly možné vnitřní i vnější proměny člověka, a na závěr jsme se zkoušeli podívat „dovnitř“ hlavy a výtvarnými prostředky vyjádřit, co se děje v našem mozku, jak proudí informace a probíhá komunikace.

Žili byli dva kamarádi, Bobeš Svoboda a Josef Váchal. Ten první byl malíř a žil v chatě u Mohelské stepi, v místě zvaném Čertův ocas, ten druhý byl grafik, malíř a spisovatel a za Bobešem Svobodou jezdil na návštěvu. Oba dva fascinovala krajina, ve které žili a kterou také kreslili a malovali.
A tak jsme se s 8. ročníkem ještě na podzim vypravili na Mohelskou step a pohybovali se v místech, kudy chodili a kde malovali oni dva kamarádi, a zároveň jsme po jejich vzoru tvořili kresebné záznamy stepní krajiny nebo jejích detailů.
Podle grafické tvorby Josefa Váchala a jeho dřevorytů krajiny zkusili pak žáci převést kresby do linorytu a vytisknout – vznikla tak série pěkných grafických listů s námětem stepní krajiny.
Josef Váchal byl však také spisovatel a své knihy i sám ilustroval, opět technikou černobílého dřevorytu. Takovým dílem je jeho kniha Krvavý román – podle úryvků z románu a útržků ilustrací, které žáci zvětšovali na velký formát, vznikly až abstraktní malby, které svým barevným laděním doprovázejí kousky příběhů.
Ucelená série těchto prací pod názvem „Útržky krajiny, útržky románu“ byla součástí doprovodné výstavy ke Dni otevřených dveří naší školy.

Jednoho dne, v hodině výtvarky, dostali žáci pokyn, aby si ve skupinkách jen tak mezi sebou povídali, poslouchali hudbu, hráli hry, prostě aby si užívali trochu pohody. Jedinou podmínku měli, a sice, museli pořád kreslit, cokoli – mimovolně, ne řízeně, na velký arch papíru. Jako když telefonujete a druhou rukou kreslíte propiskou cosi na kousek papírku.
Zaměstnali zkrátka mozek řízenou aktivitou a nechali ruku volně kreslit – říkejme tomu „automatická kresba“, tedy tvorba, která vzniká zdánlivě neřízeně.
Vznikly různé „čmáranice“. V nich pak žáci našli zajímavá místa – změtě linií, kousek nápisu a pod. a tento malý kousek zvětšili, tentokrát již cíleně, tedy řízeně, na vělký výkres.
Dokázali jsme si tak, jak funguje součinnost mozku a řízené či neřízené činnosti, jejímž výsledkem mobou být drobná výtvarná dílka. Koneckonců, podobným způsobem vzniká tzv. art brut, neboli syrové, neškolené umění, jehož velkým sběratelem u nás je výtvarník Jan Švankmajer.

Žáci 8. i 9. ročníku se – různými způsoby – zabývali tématem figuratnivního zobrazování.
Deváťáci v duchu surrealistické tvorby formou koláže tvořili záhadné bytosti, inspirováni filmovou a výtvarnou tvorbou Jana Švankmajera.
A osmáci figuru vzali trochu více od základu – začali u lidské kostry a skončili poučením o zobrazování lidské postavy v období baroka, respektive o sochách Matyáše B. Brauna. Siluety jeho soch zkusili napodobit podle siluety vlastních těl, a rozpohybovat je, neboť baroko je právě na pohybu založené. Každou fázi pohybu zachytili zvláštní, barevnou linií, a doplnili nakonec názvem soch tak, jak je pojmenoval i Matyáš Bernard Braun (sochy Ctnosti a neřesti, zámek Kuks ve východních Čechách).